Svatá Ludmila Česká
Tropar hlas 1.
Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedej nám zahynouti od nepřátel našich.
Kondak hlas 4.
V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále, za uctívající tebe.
+++++++
Svatá Ludmila je první českou svatou a také první slovanskou svatou. Je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen.
Podle starobylé Kristiánovy legendy byla sv. Ludmila dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. V raném mládí byla vychována jako pohanka, která přinášela oběti slovanským bohům. Brzy byla provdána za knížete Bořivoje, což je nejstarší známý představitel nejstaršího českého knížecího rodu Přemyslovců.
Bořivojova sestra byla provdána za velkomoravského knížete Svatopluka, a tak byl Bořivoj pozván na Moravu v době, kdy tam po návratu z vězení v Bavorsku pobýval sv. Metoděj. Po rozhovoru s ním se začal otevírat víře v Krista a zanedlouho přijal sv. křest i se svým doprovodem. Do Čech se vraceli s knězem Pavlem Kaichem jako nositelé křesťanské víry.
Sv. Ludmila měla být pokřtěna později přímo sv. Metodějem při jeho návštěvě Čech. Předpokládá se, že to bylo na knížecím dvoře, ale existuje místní tradice, že to bylo na Mělníku. K místu, kde stojí na Mělníku kostel sv. Ludmily z 16. století, se také váže legenda o sv. Ludmile, kterou jako čerstvě pokřtěnou křesťanku nechtěli místní pohané vpustit do města, proto byla nucena přespat na tomto místě. Dle téže legendy zde zůstával trávník i v zimě zelený.
Sv. Ludmila s Bořivojem se stali nositeli a šiřiteli křesťanské víry. Stavěli první křesťanské chrámy v Čechách. Sv. Ludmila si velice oblíbila východní slovanské křesťanství. Jejich odpůrci, ale využili jejich křesťanství a vyvolali proti nim kvůli tomu vzpouru pohanů, a proto se na čas museli uchýlit na Velkou Moravu pod ochranu Svatopluka. Po svém vítězném návratu vybudovali na Pražském hradě chrám zasvěcený Bohorodičce.
Bořivoj ve věku 36let zemřel a Ludmila proti zvyku neodešla jako vdova do ústraní, ale pod Svatoplukovou ochranou spravovala Čechy než dorostl Ludmilin syn Spytihněv. I ten zemřel mladý a vládu převzal mladší Ludmilin syn Vratislav, který si vzal za ženu Drahomíru, jež pocházela z pohanského prostředí a zřejmě křesťanství nikdy upřímně nepřijala. Po Vratislavově smrti se stala správkyní knížectví do dospělosti nejstaršího syna Drahomíra, výchova dětí byla svěřena Ludmile. Sv. Václava vychovávala v křesťanském duchu, vzbudila v něm vroucí víru a vedla ho ke slovanskému křesťanství. Nechala ho postřihnout na začátku studia od slovanského biskupa Notaria. To vše vzbudilo v Drahomíře nenávist a Ludmila se proto po nějakém čase vzdálila na hrad Tetín, kde žila v modlitbách, postech a bděních. To Drahomíru nezastavilo a poslala za ní vrahy, kteří podle svědectví po večerních modlitbách zavraždili Ludmilu, která zemřela s modlitbou na rtech.
Svatá Ludmila byla vzorem zbožnosti a měla obrovský vliv na formování a výchovu svého vnuka sv. Václava, který byl a je jediným vládcem českého území, jehož koruna byla jen dočasně propůjčována pozemským králům české země. Svatá Ludmila a Svatý Václav jsou velcí svatí uctívaní v pravoslavné církvi a slovanské texty, které o úctě k nim svědčí, jsou prastaré.
Kristián popisuje sv. Ludmilu těmito slovy: „zmírňovala často bídu chudých, jimž jako matka v nedostatku pomáhala, hladové živíc, žíznivé osvěžujíc, cizince a nuzné šatem odívajíc. Svědčí o tom také kněží, o něž se obětavě starala tak jako o vlastní syny. A kdyby tito všichni mlčeli, dosvědčují to příbytky Kristovy, jež obohatila poklady zlata a stříbra, nikoli, jak někteří činí, z loupeží a z majetku nuzných, ale z majetku, jenž jí byl od Boha svěřen. Byla zbožná a mírná ve všem a všelikých plodů laskavosti plná. V almužnách byla štědrá a v nočních pobožnostech vytrvalá, v modlení nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře mezí neznající, v péči o sluhy boží tak pohotová, že těm, kterým nestačila poskytnouti pomoci za denního světla, horlivě ji posílala v temnotách noci po svých služebnících, naplňujíc onen příkaz evangelia, podle něhož máme udělovati almužnu tak, aby nevěděla naše levice, co dělá pravice. Avšak kdybychom chtěli všechny projevy jejích ctností pérem vylíčiti, dříve by se nám nedostávalo světla denního než stránek knihy...“
Svatá Ludmilo, pros za nás!
Staroslověnská proložní legenda
V týž den (16. září) svaté mučednice Ludmily, báby sv. Václava
Blahoslavená Ludmila byla ze země Srbské, knížete srbského dcera. Byla provdána za českého knížete, jménem Bořivoje. Byli pak tehdy ještě všichni pohané. Když pak byli pospolu, osvítili se jim oči srdce jejich a byli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého. I vystavěli chrámy a shromáždili kněze. A zplodili tři syny a tři dcery. Bořivoj pak, maje šestatřicet let, odešel z tohoto života.
Blahoslavená pak Ludmila všecku starost zaměřovala k Bohu a všecko své jmění rozdala na almužnu chudým.
Syn pak její Vratislav přejal stolec otcovský. A ten, vládnuv, v třiatřicíti letech skonal v Pánu. I přejal vládu Václav, vnuk Ludmilin.
Tehdy započala obmýšleti zlo matka Václavova proti své tchyni a všelijak hledala ji zahubiti. Vědouc to Ludmila, odešla na jiný hrad, který zve se Tetín. Snacha pak její uradila se dvěma bojary a poslala je na Tetín, aby zahubili její tchyni Ludmilu. Přišedše pak vrahové ti, shromáždili množství zlosynů sobě podobných.
Když pak byl večer, obstoupili dvůr se zbraněmi a rozbili dveře a vešli do domu. Chopivše pak Ludmilu, vhodili provaz na hrdlo její a udusili ji. A tak vzala konec života v den sobotní v první hodinu noční, živši let šedesát a jedno léto, Bohu se zalíbivši a korunu mučednickou přijavši.
Neboť Bůh ukázal skrze ni znamení a divy na místě, kde byla pohřbena. Nebyla totiž pochována v kostele, ale podle zdi hradní, kdež se po všecky noci zjevovaly svíce hořící. I nějaký slepec prozřel, dotknuv se prsti, kdež Ludmila ležela.
A od té doby se děly mnohé zázraky, o nichž uslyše vnuk její Václav, pospíšiv si, přenesl bábu svou do slavného města Prahy a položil její ostatky v kostele sv. Jiří, kdež i nyní mnohá znamení a zázraky se dějí.
Překlad J. Vajse z roku 1929 přetištěný ve sborníku textů Na úsvitu křesťanství, vyd. V. Chaloupecký, Praha 1942, s. 253 s několika změnami s přihlédnutím k překladu v E. Bláhová, V. Konzal, Staroslověnské legendy českého původu, Praha 1976, s. 273-274
Fuit in provincia Boemorum
překlad z latiny (nejstarší zachovaná latinská legenda)
Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně obnovivši poradu s jedovatými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob baziliky; té pak propůjčila jméno ke cti blaženého archanděla Michala, aby zázračné znamení, jestliže by se nějaké budoucně objevilo, nebylo přičítáno zásluhám blažené mučednice, nýbrž spíše zásluhám svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla bazilika vystavěna, všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali jinak než s největší uctivostí tam vstupovati. Od té doby se na tomto místě objevilo mnoho přeslavných zázraků.
Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do baziliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: "Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto?" A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti.
Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: "Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného těla, vyzvednu jej." Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvihali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté tělo, uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo proloměním víka, když je odklizovali.
Proto s velikou radostí vzdávajíce díky Bohu, a vyzvednuvše přesvaté ostatky a drahocennými tkaninami, jak se slušelo, zahalivše je, postavili je před oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňum je naložili na záda a téže noci vytrvalým spěchem zamířili k hradu pražskému.
Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice boží Ludmily ve středu devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přenesli je pak do Prahy v pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jásotem, přičemž všichni velebili Krista.
Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným průvodem se spěšně vydal v ústrety. Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ramena, donesli je do hradu, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a vešedše do kostela postavili je před oltářem, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od Krista uchováno bez jakékoli úhony. Všichni shlédli neporušenost těla, vlasů a šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně usoudili, že je hodna veškeré chvály a pocty. Když pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda. Tu usoudili všichni, že místo je nevhodné pro služebnici Kristovu. I zasypavše znovu jámu, umístili schránu se vzácnými pozůstatky nad ní, vyčkávajíce pomoci boží; a tak se vrátili do svých domovů.
Nato se pokorně obrátí kníže k biskupovi se snažnou prosbou, aby k němu ráčil zavítati, sám tělo pochoval a vysvětil baziliku, která dotud neměla biskupského posvěcení.
I přišel biskup a nejprve zasvětil chrám Pánu, potom po šesti dnech uložil svaté tělo do země na témž místě, které předtím voda zaplavila. Tu jest třeba veřejně rozhlásiti tu podivuhodnou věc k chvále služebnice Kristovy: kdežto dříve, když ji chtěli kněží pohřbíti na místě neposvěceném, stále se objevovala voda, nyní po příchodu biskupově a po vysvěcení baziliky voda zhola se neukázala. Bylo to zajisté neobyčejně vhodné svědectví, že ta, která prožila život v blaženém obcování, musila býti pohřbena s nejvyšším požehnáním, poněvadž její místo mělo býti se svatými po pravici Kristově.
A tak, když to bylo řádně skončeno, byl biskup od knížete, jak se slušelo, obdarován, a odebral se do svého domova.
Překlad z latiny O. Králík, Legendy přemyslovských Čech
Starobylý latinský život sv. Ludmily (polovina 10. století), který byl podle mnoha názorů pořízen z nám nedochované staroslověnské legendy o sv. Ludmile. Text se zpravidla cituje podle prvního slova jako Fuit.
****************************************
Svatý Mikuláš Kabasila
Tropar hlas 4.
Jako božský učitel a vykladač moudrý,
dogmat víry a svatých ctností, svatý Mikuláši,
zazářil jsi ve světě životem a rozumem.
A proto se Thessaloniki honosí slávou tvou
a lepě oslavují přesvatou památku tvou.
Kondak hlas 2.
Božským rozumem jsi naplnil život svůj,
známý moudrostí a milostí,
v moci rozumu byl jsi utvrzen
a stal ses učitelem zbožnosti,
proto tě opěvujeme, Mikuláši.
Stručný životopis
Sv. Mikuláš Kabasila - Nikolaos Kabasilas Chamaetos (Νικόλαος Καβάσιλας Χαμαετός), byl po otci Chamaetos, a po matce Kabasilas. Druhé příjmením, pod kterým je známější, si Nikolaos zvolil pro jeho větší společenskou prestiž. Jmenoval se tak například jeho strýc z matčiny strany, pozdější thessalonický metropolita Neilos – významný vzdělanec a theolog, ale známe i další významné nositele tohoto příjmení. Narodil se kolem roku 1322, získal vynikající vzdělání, které kolem 7. roku života zahájil pod vedením svého strýce v Thessalonice, a když dorostl, zabýval se především studiem rétoriky a filosofie a později pokračoval v Konstantinopoli na vysoké škole studiem matematiky, astronomie, práva ale hlavně prohluboval svou znalost Písma a svatých Otců. Od r. 1341 jsou jeho osudy spjaté s osudy Ioanna Kantakuzena. Ačkoliv je 14. století v Byzanci obdobím renesance, je také obdobím hluboké ekonomické a politické krize. Je to pochopitelné, Byzanc přišla kvůli ztrátám území a opanování obchodu italskými městy o zdroje a byla jen obtížně schopna se ekonomicky a vojensky zajistit. Začal se také prosazovat Západní způsob feudalismu, který narušoval poslední zbytky solidarity a pocit sounáležitosti především na vyšších společenských příčkách.
Nikolaos se angažuje ve věcech veřejných a již od jeho mládí víme o jeho nesmiřitelném postoji proti nespravedlnosti a hamižnosti a vůbec špatné správě věcí veřejných. Tyto jeho postoje mu poté při povstání zélotů, kde je tvrdě a nelítostně vražděna thessalonická honorace, zachrání život. Je to ocenění jeho veřejného angažmá.
Důležitou částí Nikolaova života je jeho spojení s vládou Ioanna Kantakuzena. Nikolaos přichází ke dvoru na pozvání svého celoživotního přítele, druha z dětství Démétria Kydona, z něhož se stane během jeho premiérování při Kantakuzenovi latinofronés a latinofil a později bude také významným odpůrcem hesychasmu. Tehdy se také seznámí se sv. Řehořem Palamou, když je pověřen ho doprovodit při jeho nástupu na thessalonický biskupský stolec. Protože ale město bylo Kantakuzenovi nepřátelsky nakloněno, nepřijalo ani sv. Řehoře Palamu a tehdy s ním sv. Nikolaos strávil rok na Athosu. Po svém návratu do Konstantinopole deset let působil při Kantakuzenově dvoře a v tomto období se opět silně projevuje jeho filanthropie. Z tohoto období pochází množství jeho řečí a spisů. Když Ioannés Kantakuzenos abdikoval a odešel do kláštera, končí Nikolaovo veřejné působení a přestává být zajímavý pro historické prameny, takže pouze z drobné dochované korespondence víme, že spolehlivě žil v době, kdy dostal druhý dopis od Michala II. Paleologa tj. r. 1391, zřejmě umírá v době, kdy již je po smrti jeho přítel z dětství Démétrios Kydonés (1397/98). V tomto pro nás skrytém období Nikolaova života vznikla jeho nejznámější díla Život v Kristu a Výklad božské liturgie.
V souvislosti s Nikolaovým životem jsou kladeny důležité otázky, na které prozatím nebyla nalezena všeobecně přijatá odpověď. Zemřel jako laik, nebo vstoupil do kléru? Přijal mnišství? A. Angelopulos se domnívá, že ano, podobně Poljakovská, P. Nellas že nikoliv, a že sv. Nikolaos byl a zůstal stoupencem theologie a života ve světě, kvůli čemž není nutné, nebo ideální být mnichem. Druhá neméně zajímavá otázka se týká jeho vztahu k hesychasmu. Jaký byl Nikolaův vztah k hesychasmu? Rok strávil na Athosu společně se sv. Řehořem Palamou hlavní postavou tzv. hesychastických sporů, byl blízko Ioannu Kantakuzenovi, ale hesychastická terminologie, nebo jasné přihlášení se k hesychasmu v Nikolaových dílech chybí. Naopak nechybí celoživotní přátelství s Démétriem Kydonem obdivovatelem a překladatelem latinské theologie a odpůrcem hesychasmu.
V Nikolaových dílech vidíme jeho přesvědčení, že máme žít v současném světě a nebýt k němu lhostejní. Vidíme to z jeho polemiky proti zlořádům, které vládly ve společnosti a v církvi v jeho době. V polemice s dobovým antropocentrismem a touhou po progresu upozorňuje, že hledání pravdy, místa člověka ve světě a v dějinách je bez Krista iluzorní a vede ke katastrofě. Také se domníval, že nemusíme být všichni mnichy žijícími v pustině, ale že cesta života v Kristu je možná a naopak nutná pro všechny lidi. Také proto vidíme jeho humanismus, důraz na člověka a antropologii obecně, pro kterou je klíčová Bohorodička a Kristus, jako centrum dějin.Nikolaos Kabasilas je humanista v pravém slova smyslu, kdy to dokazuje svým životem i svými díly. Významný je u něho důraz na vzdělání a dokonce v polemice se sv. Řehořem Palamou. Neznamená to, že by nebyl hesychasta, je však umírněným hesychastou a je docela možné, že bychom ho měli počítat mezi hesychasty bližší Řehoři Sinajskému než za radikálního palamitu.
3. června roku 1982 byl Nikolaos Synodem Řecké pravoslavné církve připočten ke svatým. Den jeho památky se slaví 20. června (dle nového stylu).
Základní studie především ke Kabasilově biografii: A. Angelopulos, Νικόλαος Καβάσιλας, Χαμαετός. Ἡ ζωὴ καὶ τὸ ἔργον αὐτοῦ, Thessaloniki 1970, úvod do studia: P. Nellas, Προλεγόμενα εἰς τὴν μελέτην Νικολάου τοῦ Καβάσιλα, Athény 1968 (jako úvod lze použít i Nellasovo opravdu stručné uvedení: „Εἰσαγωγικά στή Μελέτη τοῦ Ἁγίου Νικολάου τοῦ Καβάσιλα“, in: Πρακτικὰ Θεολογικοῦ Συνεδρίου εἰς τιμὴν καὶ μνήμην τοῦ σοφοτάτου καὶ λογιωτάτου καὶ τοῖς ὅλοις ἁγιωτάτου ὁσίου Πατρὸς ἡμῶν Νικολάου τοῦ Καβάσιλα τοῦ Χαμαετοῦ, 17-20 Ἰουνίου 1982, Thessaloniki 1984, s. 69-86). Nellas publikoval další důležité práce: Αἱ θεολογικαὶ πηγαὶ Νικολάου Νικολάου τοῦ Καβάσιλα. Ἀναφοραὶ καὶ ἐξαρτήσεις, ΚΛΗΡΟΝΟΜΙΑ 7, 327-344 a Ἡ περὶ δικαιώσεως διδασκαλία Νικολάου τοῦ Καβάσιλα, Athény 1998 2. vyd.; a asi nejznámější Nellasova práce na mnoha stranách vystavěná právě na Kabasilovi je Ζῷον θεούμενον. Προοπτικὲς γιὰ μιὰ ὀρθόδοξη κατανόηση τοῦ ἀνθρώπου, Athény 1995 3. vyd. Známá je díky anglickému překladu P. Nellas, Deification in Christ: orthodox perspectives on the nature of the human person. Crestwood: St. Vladimir's Seminary Press 1997; nově existuje i ruský překlad Обожение. Основы и перспективы православной антропологии, Moskva 2011 (bohužel z angličtiny, ale zase s překladem úvodu metropolity Kallista Warea). Řada důležitých studií ke Kabasilovi (Fundulis, Pseftonkas, výše citovaný Nellas) byla publikována ve sborníku Soluňské konference Πρακτικὰ Θεολογικοῦ Συνεδρίου εἰς τιμὴν καὶ μνήμην τοῦ σοφοτάτου καὶ λογιωτάτου καὶ τοῖς ὅλοις ἁγιωτάτου ὁσίου Πατρὸς ἡμῶν Νικολάου τοῦ Καβάσιλα τοῦ Χαμαετοῦ, 17-20 Ἰουνίου 1982, Thessaloniki 1984.