Nález kostela byzantského typu na pražském Vyšehradě

Převzato z https://pravoslavnacirkev.cz/Novinky/Nlez-kostela-byzantskho-typu-na-praskm-Vyehrad/

02.10.2014

Nález kostela na Vyšehradě

Před několika týdny vzbudil zájem laické veřejnosti nález nového kostela na pražském Vyšehradě. Ten učinili archeologové při revizním výzkumu základů kostela sv. Vavřince, založeného králem Vratislavem (1061 - 1092). Jednalo se o kostel, jehož pozůstatky byly nalezeny pod základy svatovavřinecké baziliky a patřily chrámu staršího původu.

Ve skutečnosti nejde o nový nález. Základy staršího kostela pod podlahou baziliky byly objeveny už při předchozích archeologických výzkumech. Tehdy se badatelé domnívali, že našli malý kostel křížového půdorysu, výrazně menší, než byla pozdější bazilika. Současný výzkum ale přinesl o podobě tohoto kostela nové poznatky. Díky nim víme, že to, co bylo objeveno dříve, je daleko menší část původního chrámu, než se dosud soudilo. Ten měl ve skutečnosti nikoli křížový, ale čtvercový tvar se třemi apsidami. A byl také skoro trojnásobně větší, než se původně předpokládalo. Co do rozměrů byl dokonce o málo větší než na jeho troskách později zbudovaná bazilika sv. Vavřince.

Tenhle nejstarší kostel budí mnoho otazníků. Zvláštní je už jeho architektura. Podle mínění vedoucího archeologického výzkumu, Ladislava Varadzina, odkazuje kostel svým půdorysem na byzantské vzory. Chrámy tohoto typu se vyskytují v kulturním okruhu Východořímské říše, na Balkáně a zřídka i v Itálii. V našich zemích ale tato architektura nemá obdoby, a to ani na velkomoravských lokalitách.

Kostel východního typu nalezený pod podlahou baziliky sv. Vavřince. Červeně objevené základy, růžově předpokládaný půdorys.

Starší představa o podobě původního kostela pod basilikou. 

Další záhadou je velikost kostela. Podle dochovaných základů byli archeologové schopni zjistit jeho půdorys a vypočítat rozlohu. Výsledek byl ohromující. Tento chrám byl v době svého vzniku největším kostelem v knížecích Čechách! Byl dokonce větší, než rotunda sv. Víta na Pražském hradě, kde byl hrob sv. Václava a při které od roku 973 sídlil biskup. Teprve svatovítská bazilika, kterou začal budovat kníže Spytihněv II. po roce 1055, jej připravila o prvenství.

Jaké je vlastně stáří tohoto kostela? Dobu jeho vybudování můžeme ohraničit dvěma mezníky. Jedním je vznik Vyšehradu, který vědci kladou přibližně k roku 990. Krátce po tomto datu začala činnost vyšehradské mincovny. Druhým je doba zániku kostela. Protože nad ním stojící bazilika byla vybudována ihned po zboření původního kostela (což je potvrzeno archeologickými vykopávkami), musel být kostel zbořen na příkaz krále (knížete) Vratislava nejspíše někdy v 70. či 80. letech 11. století. 

Znamená to tedy, že kostel musel vzniknout někdy po roce 990. Zdá se, že to bylo spíše v nejbližším desetiletí po tomto datu. Tomu by nasvědčovaly i okolnosti vzniku Vyšehradu, o nichž si proto musíme říci něco blíže.

Většina moderních badatelů dává vznik druhého přemyslovského hradu v pražské kotlině do souvislosti s mocenským úpadkem českého státu za knížete Boleslava II. Kdysi mocná říše, zaujímající kromě Čech i Moravu, Nitransko, Slezsko a Krakovsko procházela kolem roku 990 hlubokou krizí. Kus po kuse dobýval její državy mladý polský stát. Nejprve Krakovsko a Slezsko, později i Nitransko a Moravu. Nakonec, nakrátko v letech 1002 – 1004, i samotné Čechy. Kolem roku 990 tedy musel kníže Boleslav řešit dva problémy: Co si počít se svou ozbrojenou družinou, která musela ustoupit z Krakovska a Slezska? Na Pražský hrad je přivést nemohl, tam žila jeho česká družina... A jak nahradit příjmy, o které stát přišel ztrátou východních oblastí? Řešením bylo založení druhého centra, hradiště, na němž by se jednak nová družina usídlila, jednak by zde mohla fungovat další mincovna, z níž by do knížecí pokladny plynuly vítané příjmy. Volba padla na strategicky položenou vyšehradskou skálu nad Vltavou. 

Na novém hradišti byly zbudovány samozřejmě i chrámy. Podle tradice byly nejstarší dva kostely: sv. Klimenta a sv. Jana Evangelisty, které prý světil ještě biskup Vojtěch. Přitom svatoklimentské zasvěcení prozrazuje velkomoravský vliv a dává tušit souvislost s příchodem družiníků z východních oblastí hroutící se přemyslovské říše. Pravděpodobně někdy v téže době byl vybudován i starý kostel, jehož základy byly nalezeny pod podlahou baziliky sv. Vavřince. Jeho složitá architektura byzantského typu zcela zapadá do uvedených okolností vzniku Vyšehradu. Družiníci (dnes bychom řekli šlechtici) samozřejmě přišli z Krakovska a později z Moravy s početným doprovodem, v němž nechyběli řemeslníci a samozřejmě kněží. Ti všichni načerpali zejména v Krakově množství kulturních vlivů ze západu i z východu. Nikoli náhodou, přes Krakov vedla důležitá obchodní magistrála, která spojovala východní a západní Evropu v době, kdy starou obchodní stezku v Podunají zablokovali pohanští Maďaři. Navíc se na Moravě a podle některých náznaků i na Krakovsku uchovaly zbytky velkomoravské kulturní tradice. Lze s trochou nadsázky říci, že v přemyslovské říši knížete Boleslava II. byly Čechy sice mocenským centrem, ale kulturní a hospodářskou periferií. 

Česká říše Boleslava I. a II. zahrnovala i Moravu, Nitransko a Krakovsko a ovládala dálkovou obchodní trasu

Ve světle těchto skutečností pro nás už není takovým překvapením, že se najednou na Vyšehradě objevuje kostel s jasně východním architektonickým tvaroslovím. Východní družina se svými řemeslníky, umělci a kněžími dala novému hradišti značně kosmopolitnější kulturní ráz, než jaký knížecí a biskupský Pražský hrad. Zatím co Praha byla jednoznačně západně a latinsky orientovaná, na což dohlíželi i biskupové, na Vyšehradě se potkávaly vlivy západní i východní.

Toto prolínání různých kulturních vlivů na Vyšehradě je dobře vysledovatelné i na ražbách mincí tamní mincovny. Ty se lišily od mincí ražených na Pražském hradě svými opisy a nápisy ve středové siluetě kostela (tzv. kaplici), zatím co obrázky ražeb byly shodné. Podle tehdejší praxe byly opisy a nápisy zhotovovány přímo v mincovnách kněžími, kteří jediní byli znalí písma. Nejinak tomu bylo i na Vyšehradě. Nejstarším přemyslovským ražbám zdejší mincovny věnovala obsáhlý článek naše přední numismatička, již zesnulá Jarmila Hásková. Poukazuje na některé východní či slovanské prvky v jejich opisech a nápisech. Asi nejvýznamnější je mince Boleslava II. s nápisem „BOZE“ ve středové kaplici. Ta je téměř shodná s mincí raženou ve stejné době na Pražském hradě, která má však na stejném místě latinský nápis „DEUS“. Protože slovo „Deus“ znamená jak „Bůh“, tak „Bože“, je vyšehradský nápis přesným překladem pražského. 

Další vyšehradské mince mají uprostřed těžko identifikovatelné nápisy jako „CHEU“, „CVCE“ nebo „ONO“. J. Hásková soudí, že nápis „CHEV“ je zkrácená verze slov „CH(RISTOS TH)EU“, tedy do latinky přepsaného řeckého titulu „Christos Theů (Hyos)“, tedy „Kristus Boží (Syn)“. K tomu můžeme dodat, že i nápis „ONO“ lze vyložit jako odkaz na Kristův řecký titul „hó ón“, tedy „ten, který je“. Titul se objevuje jako nedílná součást ikon Ježíše Krista, na nichž jsou tato písmena vepsána do tří ramen Spasitelovy svatozáře. Do latinky jej lze přepsat nejlépe jako „O ON“. Z estetických důvodů ale autor zvolil pro nápis na minci symetričtější „ONO“ nežli poněkud podivné „OON“. 

Další mince vyšehradské mincovny mají pak v latinských opisech často vložená písmena řecké alfabety. Ty ale netvoří žádný nápis a buď nesou význam latinského písmene, nebo tvoří jen dekorační prvky. Dekorativní byl nepochybně i slovanský znak na minci knížete Oldřicha, ražené na Vyšehradě těsně po roce 1012.

Mince s nápisem "CHEU", pravděpodobně christologickým východním titulem.

Vyšehradská mince s nápisem "ONO", pravděpodobně odkazující na východní christologický titul "O ON". 

Nápisy mincí i nový nález vyšehradského kostela dávají tušit, že zde existovalo prostředí, které čerpalo kulturní podněty jak z východu, tak ze západu a že zdejší kněží (protože právě jim příslušela tvorba mincovních nápisů) byli znalí řeckého a snad i slovanského písma. Toto kosmopolitní prostředí Vyšehradu přemyslovští panovníci vysloveně podporovali, o čemž svědčí právě jeho odraz v ražbách mincí. Knížata zároveň východními prvky na svých platidlech vyjadřovala v duchu středověké symboliky své mocenské nároky na východní území. Můžeme si položit otázku, zda nebyla vyšehradská mincovní produkce určena především pro východní trhy v Krakovsku a na Moravě? 

V této souvislosti je třeba uvést i poměrně pozdní tradici, že na Vyšehradě získal vzdělání sv. Prokop. Tento údaj se poprvé objevuje v latinské svatoprokopské legendě zvané Vita maior, která ale pochází až z 1. poloviny 14. století. Starší zprávy a legendy o světcově životě tuto informaci neuvádějí. Vzhledem k tomu, že Prokop byl po přijetí mnišství už podle nejstarších legend členem benediktinského řádu, lze usuzovat spíš na jeho spojení s benediktinskými kláštery buď v Břevnově u Prahy nebo na Ostrově u Davle. Přitom vztah k Břevnovu je pravděpodobnější, neboť právě zde existovalo kulturně bohatší prostředí s vazbami na Itálii a Řecko. O tom svědčí jméno opata prvního (Anastasios) a druhého (Jeroným – sv. Jeroným byl tehdy dokonce považován za Slovana), a odpovídalo by tomu i samotné řádové jméno českého světce Prokop (Prokopios). Ostrovský klášter byl naopak orientován spíše na německojazyčné oblasti. 

Navíc není potřeba klást nutně místo Prokopova slovanského vzdělání na Vyšehrad, neboť s největší pravděpodobností existovala stále ještě slovanská bohoslužba na různých místech Čech (a Moravy). Mladý Prokop, původně ženatý farní kněz, se s ní mohl seznámit u kněží spravujících mimopražské kostely, například na Kouřimsku, odkud pocházel. To nic nemění na skutečnosti, že Prokop nepochybně Vyšehrad a jeho kulturní prostředí znal, protože opak by znamenal, že by se mu musel záměrně vyhýbat.

Archeologové pracují na vykopávkách staršího chrámu v základech baziliky sv. Vavřince

Otázkou, na kterou je těžké najít odpověď, je, komu byl kostel zasvěcen? Jak už jsme uvedli, z nejstarších dob známe dva vyšehradské kostely, sv. Klimenta a sv. Jana Evangelisty. Nemohl být nově objevený kostel právě jedním z nich? Ačkoli se badatelka Helena Soukupová pokoušela tento kostel ztotožnit s chrámem sv. Klimenta, vše nasvědčuje tomu, že se jedná o dva různé objekty. Kostel sv. Klimenta měl podle historických zmínek stát před později zbudovanou bazilikou sv. Petra, která je od baziliky sv. Vavřince poměrně vzdálená. Druhý kostel sv. Jana se zase nacházel v okrsku knížecího sídla na Vyšehradě, které archeologové přesvědčivě lokalizovali do jihozápadního cípu Vyšehradu. Od zbytku hradiště je odděloval příkop, který archeologové objevili západně od baziliky sv. Vavřince i staršího kostela na jejím místě. Ten tedy stál vně knížecí rezidence a proto jej nelze s chrámem sv. Jana ztotožnit. Navíc zatím co svatojánský kostelík asi plnil funkci privátní kaple při knížecím sídle, lze u velkého kostela mimo jeho areál předpokládat spíš funkci farní nebo dokonce velkofarní.

Nelze sice vyloučit, že i původní kostel byl zasvěcen sv. Vavřinci, ale to se zdá dost nepravděpodobné. Vavřinec, římský mučedník a jáhen, byl typicky západní světec a jeho patrocinium nad kostelem, prozrazujícím výrazně východní vliv, by bylo opravdu překvapivé.

Lze pouze vyslovit domněnku, zda kostel přece jen nenesl zasvěcení sv. Janu Evangelistovi. Na mincích ražených na Vyšehradě kolem roku 1000 jsou totiž v nápisech uprostřed kaplice opakovaně ražena písmena „EAN“, „IEAN“ či „IAN“, někdy dokonce s malým „S“ před nimi. To jsou podle mínění numismatiků různé podoby jména Jan („I“ a „J“ jsou v latině psána stejnou literou) a malé „s“ pak naznačuje slovo „sanctus“ - „svatý“. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že nápis na minci odkazoval na patrona hlavního vyšehradského chrámu, sv. Jana. Kostel tohoto zasvěcení, jak už jsme uvedli, na hradišti prokazatelně stál a dokonce podle pozdější tradice pocházel z doby jeho založení. Vzhledem k tomu, že chrám odkrytý pod podlahou kostela sv. Vavřince byl nejen největší na Vyšehradě, ale dokonce největší v celých Čechách, nelze pochybovat o tom, že hlavním chrámem byl právě on. Lze jej tedy s určitou dávkou pravděpodobnosti ztotožnit právě s oním kostelem sv. Jana.

Vyšehradská mince s nápisem "IEAN" - sv. Jan, který byl ochráncem celého hradiště.

To je ale poněkud komplikováno zmíněnou skutečností, že ve 13. století stál kostelík sv. Jana Evangelisty na jiném místě, v areálu knížecího okrsku. To by snad bylo možné vysvětlit tím, že při velkorysé přestavbě Vyšehradu za krále Vratislava, která doslova od základu měnila ideové a náboženské zaměření celého hradiště, došlo k přenesení zasvěcení. Starší kostel sv. Jana byl zbořen a nahrazen nově postavenou bazilikou stavěnou v nejmodernějším stylu inspirovaném architekturou kláštera v Hirschau a clunyjského reformního hnutí. Spolu s výstavbou nového kostela došlo i ke změně zasvěcení. Protože Vratislav začal budovat Vyšehrad jako „Nový Řím“ (viz dále), dostal kostel také typicky římské zasvěcení sv. Vavřinci. Jméno tohoto světce a římského mučedníka nese jedna z nejvýznamnějších bazilik Věčného města. Dosavadní zasvěcení sv. Jana sice také náleží římské lateránské bazilice, která je dokonce sídelním chrámem papežů, ale na druhou stranu je tak obecné, že jeho souvislost s Římem nemusela být běžným současníkům zřejmá. Svatojánské zasvěcení starého chrámu pak mohlo být přeneseno na nový menší kostel, který založil král Vratislav v nově budované knížecí rezidenci. Zde plnil funkci panovníkovy osobní kaple a zde jej také uvádějí prameny ze 13. století. Jak přenesení patrocinia z jednoho kostela na druhý, tak souběžná existence více kostelů na hradištích s různými funkcemi (farní kostel, osobní kaple zeměpána) se ve středověku běžně v našich zemích vyskytují. 

Není ale zcela jasné, proč musel být starý kostel zbořen a nahrazen bazilikou sv. Vavřince. Rozhodně zde nehrály důvody nějaké antipatie krále Vratislava ke křesťanskému východu. Právě tento panovník byl totiž velkým příznivcem a ochráncem nejen sázavského kláštera, ale slovanské bohoslužby jako takové. Byl to on, kdo (neúspěšně) žádal před rokem 1080 papeže, aby opět v celých Čechách povolil sloužit mše ve slovanštině. Dokonce se zdá, že návaznost na cyrilometodějskou tradici hrála v jeho církevní politice nemalou roli. Vratislavovu otevřenost východní kultuře jistě jen posílil jeho sňatek se Svatavou, dcerou polského panovníka, která byla skrze svou matku Dobroněgu vnučkou samotného kyjevského velkoknížete sv. Vladimíra. 

Z toho vyplývá, že destrukce staršího chrámu, který musel ustoupit bazilice sv. Vavřince, byla vedena jinými důvody. Jakými, to už asi nezjistíme. Příliš zchátralý být nemohl, vždyť byl starý sotva 70 let. Běžně kostely sloužily mnoho staletí. Rovněž nevíme, proč král Vratislav prostě nepostavil baziliku sv. Vavřince na jiném místě a starší chrám nemohl sloužit dál. Zdá se každopádně pravděpodobné, že nový kostel převzal farní funkci starého. Nejspíše tady musíme hledat důvod zboření starého kostela. Bylo třeba, aby nový farní chrám měl výrazně římské zasvěcení a zároveň se i formou baziliky blížil svému římskému předobrazu.

Po Vratislavově velkorysé přestavbě na Vyšehradě existovaly různé kostely s různým posláním. Hlavní chrám sv. Petra, založený Vratislavem, byl chrám kapitulní a panovník s ním měl velké plány. Nová bazilika sv. Vavřince převzala funkci farního kostela po starším chrámu. Kaple sv. Jana v knížecí rezidenci převzala naopak staré zasvěcení a stala se osobní kaplí panovníka a jeho dvora. Mimo to stál ještě na Vyšehradě kostelík sv. Klimenta.

Už jsme se tu několikrát zmínili o Vratislavově koncepci přestavby Vyšehradu. Tu je potřeba vysvětlit, protože jen tak můžeme pochopit osudy starého kostelíka pod svatovavřineckým chrámem. Kníže (od roku 1085 král) Vratislav navazoval vlastně na politiku svého otce, knížete Břetislava, a to i v církevní oblasti. Břetislav se pokusil získat pro Prahu arcibiskupství, to se mu ale nikdy nepovedlo. České země tak byly nadále církevně závislé na arcibiskupství v německé Mohuči. Dlouhodobou snahou přemyslovských panovníků ale bylo podřízení české církve přímo papeži. Když selhala snaha o získání arcibiskupství, snažili se Břetislavovi synové řešit situaci jinak. Nadstandardní styky s papežstvím navázal už kníže Spytihněv II. Ten se ujal vlády roku 1055, tedy rok po velkém rozkolu. Jako vstřícný krok k Římu nechal vyhnat sázavské mnichy, podezřelé ze sympatií k východní církvi.

Jeho bratr Vratislav, který se ujal vlády roku 1061, udržoval rovněž dobré vztahy s Římem, ale volil jiné prostředky. Zdůrazňoval naopak cyrilometodějskou tradici včetně slovanské bohoslužby (právě on povolal sázavské bratrstvo zpět z vyhnanství). Vzhledem k tomu, že český kníže byl i pánem Moravy, umožňovala mu podpora kontinuity české a (velko)moravské církve používat v církevní politice odkaz na samostatné moravské arcibiskupství, založené Metodějem a obnovené papežem roku 900. Zde se otvírala cesta, na jejímž konci by za příznivých okolností mohla stát i samostatná česká církevní metropole. S tím nepochybně souvisí jak podpora slovanské bohoslužby jako důkazu církevní kontinuity, tak i obnova (nikoli založení!) moravského biskupství při chrámu sv. Petra v Olomouci. 

Vyšehrad měl být v této koncepci jakýmsi mostem mezi Čechami a Římem (což dobře shrnuje např. Petr Kubín). Neměl být podle Vratislavových představ podřízen ani pražskému biskupu, ani mohučskému metropolitovi, ale přímo papeži. Vzato z druhé strany, měl být Vyšehrad zase výspou Říma za Alpami. Ačkoli papež Vratislavovo úsilí v podstatě podpořil a vybavil hlavní vyšehradský chrám privilegii, za života krále se jeho plán v úplnosti nepodařilo uskutečnit. Teprve roku 1144 učinil z hlavního chrámu sv. Petra chrám exemptní, tedy vyňal jej z pravomoci biskupů a podřídil přímo svaté stolici. Tak se 50 let po Vratislavově smrti jeho vize přece jen naplnila. 

Z těchto důvodů se měl v plánech krále Vratislava stát Vyšehrad jakýmsi druhým Římem. Tomu odpovídala především volba zasvěcení místních chrámů. Nově založená hlavní bazilika byla zasvěcena přímo sv. Petrovi a na královu žádost papež Alexandr II. při ní potvrdil založení kolegiátní kapituly. Kanovníkům udělil papež zvláštní privilegium nosit sandály a mitry, podobně jako římským kardinálům. Druhý kostel, který nejspíš plnil funkci farního chrámu, byl zasvěcen římskému jáhnu, sv. Vavřinci, a měl podobu baziliky, stejně jako svatovavřinecký chrám v Římě. Třetí kostel, který už na Vyšehradě stál, byl zasvěcen sv. Klimentovi, římskému biskupu mučedníku a patronu cyrilometodějské misie. Ten svým zasvěcením do Vratislavovy koncepce zcela zapadal, o to více, že kostel stejného zasvěcení stojí i ve Věčném městě. Spojitost Vyšehradu a Říma podpořil král ještě tím, že před hradištěm nechal vedle hlavní cesty vybudovat kostelík sv. Pankráce. Sv. Pankrác byl římský mučedník a jeho kostel stál před hradbami města, stejně jako zde stála svatopankrácká rotunda před branami Vyšehradu.

Odkryté základy kostela sv. Vavřince i staršího chrámu jsou přístupny návštěvníkům Vyšehradu (pokud zrovna neprobíhají vykopávky) . Vchod se nachází ve zdi zahrady starého děkanství.

Je trochu paradoxní, že to byl právě král Vratislav se svým kladným vztahem k cyrilometodějskému dědictví, kdo dříve kosmopolitnímu a východním vlivům otevřenému Vyšehradu vtiskl jednoznačně římskou západní orientaci. Vše ale nasvědčuje tomu, že v jeho době už byla někdejší kulturní a v jistém smyslu i církevní otevřenost Vyšehradu dávno minulostí. Vyšehrad splnil svou funkci v nepokojných dobách přelomu tisíciletí. Pak jeho význam dočasně poklesl. Družiníci z východu zemřeli nebo odešli jinam i se svými umělci a řemeslníky, vyšehradská mincovna brzy po roce 1012 zanikla. Snad jen kněží velkofarního chrámu sv. Jana udržovali ještě staré tradice. Až po dlouhém půlstoletí vzkřísil opět slávu druhého hradu Prahy kníže Vratislav. Vdechl však Vyšehradu úplně jiného ducha.

Je to ostatně pro dějiny tohoto hradu příznačné. Odehrávají se v jakýchsi etapách, z nichž jedna nesouvisí s druhou. A tak byl Vyšehrad nejprve kulturně otevřeným místem setkávání východu a západu, potom českým Římem, po dlouhých dvou stech letech památníkem královské dynastie, po dalších dvou stoletích barokní pevností a nakonec místem tradic a Slavínem českého národa. 

Odkaz na zajímavou televizní diskusi o Vyšehradě zde  

Jakub Jiří Jukl

Za inspiraci k napsání tohoto článku děkuji otci prof. Pavlu Alešovi

Použitá literatura

Jarmila Hásková: Vyšehrad ve výpovědi nejstarších přemyslovských mincí, Královský Vyšehrad III., 2007

Petr Kubín: Vyšehrad jako český Řím, in Teologické texty 2006/2

Helena Soukupová: K interpretaci kostelů sv. Klimenta a sv. Vavřince, in Královský Vyšehrad III., 2007

Ladislav Varadzin: K poloze panovnické rezidence na Vyšehradě v raném středověku, in Královský Vyšehrad IV., 2012

Andrzej Pleszczyński: Vyšehrad-rezidence českých panovníků, Set out, Praha 2002