Pravoslavní a řeckokatolíci

01.08.2015 17:43

Pravoslavní a řeckokatolíci

Text o vztahu pravoslaví a řeckokatolíků, který vysvětluje, že v Řecku téměř žádní řeckokatolíci nikdy nebyli a nejsou. Řeckokatolická církev je totiž reálně římskokatolická církev byzantsko-slovanského obřadu, která vznikla v 17. století pomocí korumpování a zastrašování pravoslavných v rámci katolizace pravoslavných věřících na územích katolických mocipánů. Text je reakcí na agresivní chování řeckokatolíků v České republice, které se začíná stávat v poslední době jistým standardem. V žádném případě nejde o rozbor složité situace na Slovensku.

 

  

Kdo jsou tzv. řeckokatolíci?

Řeckokatolíci jsou původně pravoslavní, kteří se v 17. století pomocí intrik, podvodů, na základě zištných důvodů (slibů materiálních a finančních výhod) a kvůli tlaku mocipánů podřídili římskému biskupovi (papeži) a plně přijali katolickou věrouku. Za to jim byl ponechán byzantský (neboli řecký) obřad, bohoslužebný jazyk (kterého se dnes nezřídka vzdávají kvůli ukrajinskému nacionalismu, aby i v ČR sloužili ukrajinsky), ženaté duchovenstvo a získali hmotné výhody, o které jim šlo především, plus zůstala zachována některá další specifika.

De facto se to stalo během obdobného procesu jako byla rekatolizace na protestantských územích, s tím rozdílem, že nešlo o RE-katolizaci, neboť pravoslavní nebyli nikdy katolíky, nýbrž o katolizaci, neboli o násilné polatinštění původně a tradičně pravoslavných. Tento proces ovšem trval více než 150 let a bylo zapotřebí tvrdého zásahu státní moci.

Počet řeckokatolíků byl v ČR vždy zanedbatelný, ačkoliv s imigrací roste. Proto jejich hlavní činnost spočívá v tom, co dělali již staletí, a to je obelhávání pravoslavných a snaha nepozorovaně z nich udělat uniaty. Snaží se tak bedlivě sledovat situaci, zjišťovat, kde jsou pravoslavní, kteří třeba nemají v místě kostel, faráře, nebo pravidelné bohoslužby a za pomoci římskokatolíků, kteří jim ochotně zapůjčují kostely a i jinak je podporují, začínají sloužit podobně oblečení, podobné bohoslužby a „zbytečně“ neupozorňují na to, co jsou vlastně zač, tedy, že jsou katolíky a nikoliv pravoslavní. Jde totiž o katolickou církev byzantsko-slovanského obřadu, jak uvádějí na svých oficiálních stránkách. V Mělníku ukrajinský řeckokatolický kněz dle mnoha svědectví věřících opakovaně tvrdí, že je "taky" pravoslavný.

 

Kdy vznikla řeckokatolická církev?

Za Marie Terezie

Řeckokatolická církev vznikla dekretem Marie Terezie č. 3412 z roku 1773, kterým byly pravoslavným zabaveny chrámy, a kde se také objevuje pojmenování griechisch-katholische. Do té doby žádná církev tohoto jména neexistovala.

Toto bylo výsledkem více než 150 let soustředěného tlaku, kdy byly pány postupně prosazovány dvě tzv. unie – Brestsko-litevská (1595) a Užhorodská 1646, z nichž první byla velice neúspěšná a na druhou přistoupilo pouze 10% duchovenstva. Proto více než sto let následujícího tlaku a pronásledování nepřineslo žádný viditelný efekt, a tak bylo zapotřebí nekompromisního zásahu státní moci a konfiskace pravoslavných kostelů.

Řeckokatolická církev je tedy např. mladší než luteráni a o pár desítek let starší, než adventisté.

 

 

 Brestsko-litevská unie

Tzv. Brestská (nebo brestsko-litevská) unie (česky doslova sjednocení) byla dohoda části pravoslavného duchovenstva na území polsko-litevského státu s římskokatolickou církví o uznání papežského primátu. Papež Klement VIII. přijal návrh unie a 23. prosince 1595 vydal bulu Magnus Dominus et laudabilis nimis, ve které zaručil sjednoceným pravoslavným východní liturgii ve staroslověnském (církevněslovanském) jazyce, stávající církevní organizaci, používání juliánského kalendáře, za podmínky, že uznají papeže za hlavu církve a přijmou veškerou katolickou věrouku. Synoda svolaná v Brestu Litevském v kostele sv. Mikuláše tuto unii dne 9. října 1596 slavnostně přijala. Uskutečnila se však i protisynoda, která ji odmítla. Pravoslavná církev se tak na tomto území rozdělila na odpůrce a stoupence unie (uniaty, neboli později řeckokatolíky).

Je tedy zjevné, že unie vznikla oddělením od církve pravoslavné a nikoliv naopak, a také, že v případě řeckokatolíků nejde věroučně o nic jiného, než o katolíky byzantského obřadu (snad dokonce přesněji byzantsko-slovanského obřadu). Brestsko-litevská unie ovšem vyvolala předně nepokoje a příliš úspěšná nebyla.

 

 Užhorodská unie

Další unie již byla úspěšnější a územně přímo zasahuje bývalé Československo. Ideu sjednocení pravoslavných s katolickou církví prosazoval zeměpán Juraj III. Druget na Zemplíně, který byl odchovancem pražských jezuitů a po rekatolizaci protestantských vesnic soustředil pozornost na své pravoslavné poddané. Pro přípravu sjednocení pozval polského řeckokatolického biskupa. Tomu se podařilo získat pro unii 50 pravoslavných kněží z Humenského panství, kteří byli ochotni přijmout sjednocení pod podmínkou, že se v celistvosti zachová byzantsko-slovanský obřad a zvyklosti východní pravoslavné církve. Současně jim měl zeměpán J. Druget na svých statcích přiznat takové postavení, jaké měli katoličtí kněží. Do té doby byly pravoslavní kněží v poddanské závislosti, platili feudální poplatky a chodili na roboty. Nevztahovaly se na ně zákony, které katolickému duchovenstvu zajišťovaly přiměřené materiální zabezpečení a společenské postavení. Kvůli nepokojům, ale k uzavření unie nakonec nedošlo. 

Se zmíněným polským řeckokatolickým biskupem na jednání přišli i mniši baziliáni (tj. nepravoslavní, neboť pravoslaví nezná žádné řeholní řády a tedy ani žádné „baziliány“), kteří zůstali na drugetovských majetcích i po neúspěšném sjednocení. Začali působit nejen mezi pravoslavným duchovenstvem, ale i mezi věřícími. Vyvíjeli misijní a pastorační činnost i na pozemcích jiných katolických zeměpánů. Hlavně ale vzhledem i obřadem vypadali jako pravoslavní, nicméně jimi nebyli, pouze se za ně vydávali, aby pravoslavné klamali. 

Mezi věřícími pravoslavné církve nebyla vysoká šlecha a málo početná byla i drobná šlechta a měšťanstvo. Pravoslavní biskupové si uvědomovali, že sjednocením s katolickou církví, tedy přijetím unie, by získali výsady, které patřily katolickým biskupům. 

Syn Jiřího Drugeta, Jan, začal připravovat novou unii s katolickou církví. Unie nakonec byla uzavřena až po jeho smrti díky jeho manželce Anně a jejímu bratrovi, jágerskému římskokatolickému biskupovi Jurajovi Jakušičovi. 24. dubna 1646, po bohoslužbě v hradní kapli 63 pravoslavných kněží z celkového počtu cca 600 složilo přísahu do rukou římskokatolického biskupa Jakušiče, veřejně přednesli katolíky nesprávně změněné vyznání víry a prohlásili, že věří vše, co katolická církev věřit požaduje a že papeže Inocence X. uznávají za hlavního arcipastýře svého i celé církve a jednotu uzavírají pod podmínkou dodržení tří bodů: 

   1. Aby si směli zachovat obřady řecké církve.

   2. Aby si mohli volit svého biskupa, kterého ale potvrdí římská kurie.

   3. Aby jim byly přiznány výsady katolického duchovenstva.

A tato desetiprocentní menšina, která selhala, byla důvodem k protěžování „uniatské (později řeckokatolické)“ církve, důvodem k pronásledování těch, kteří zůstali věrní pravoslaví, důvodem pro represe, násilí, vyhánění z kostelů a nakonec snahu vymazat pravoslaví z paměti lidí. Mnozí ale ještě mnohá desetiletí odolávali a přes veškerou snahu katolických mocipánů a latinského duchovenstva někteří vydrželi a nikdy unii nepřijali. 

 

Jsou v Řecku řeckokatolíci?

 Ne, v Řecku je většinovou církví církev pravoslavná Ἀνατολική Ὀρθόδοξη Ἐκκλησία/Ὀρθόδοξη Καθολική καί Ἀποστολική Ἐκκλησία (Východní pravoslavná církev/Pravoslavná katholická a apoštolská církev). Abychom ale byli spravedliví, podle údajů z roku 2006 bylo v Řecku 2300 řeckokatolíků tj. cca 0,021%. Dokonce je podle všeho v Řecku více římskokatolíků, než řeckokatolíků, kterých má být kolem 80 000 (tj. 34x více než „řeckokatolíků“).

 

 Byli Cyril s Metodějem řeckokatolíky?

 Nemohli být řeckokatolíky, když ti vznikli až cca o 750 let později. Pokud jde o argument, že Řekové tehdy byli v jednotě s Římem a tedy je lze s klidným svědomím nazvat řeckokatolíky, lze naopak s klidným svědomím odpovědět jednak, že římský biskup byl tehdy pravoslavný, takže s nimi mohl být v jednotě, a jednak lze poukázat na svatého patriarchu Fótia, za něhož byla cyrilometodějská misie vyslána. Patriarcha Fótios se totiž dostal do roztržky s Římem, které se někdy říká fótiovské schizma. Svatý patriarcha Fótios velmi ostře kritizoval latinské novoty, především nauku o Filioque, která je součástí učení římskokatolické církve a řeckokatolíci (tedy katolíci byzantského obřadu) ji až fanaticky zastávají, neboť nebylo-li by to tak, byli by naopak v jednotě s pravoslavím. Nauka o Filioque nesprávně tvrdí, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna.

 Svědectví o cyrilometodějském odmítnutí Filioque nalezneme například ve staroslověnském Životě svatého Metoděje (kap. 12) a také v Napisaniji o pravoj věrě Konstantina Filosofa. Právě odmítání této bludné nauky bylo jedním z důvodů pronásledování sv. Metoděje a také cyrilometodějských žáků.

 Celé tvrzení je také postaveno špatně. V Byzanci odkud Cyril s Metodějem přišli, nikdy neviděli v Římě a jeho biskupovi hlavu křesťanstva a neznali Petrův primát. Jistá čestná pozice římského biskupa plynula z toho, že byl biskupem hlavního města. Ovšem to již v době sv. Cyrila a Metoděje neplatilo. Hlavním městem Římské říše byla Konstantinopol. Pro Západ byl v otázce práv jednotlivých biskupských kateder důležitý apoštolský původ, na Východě proti tomu církev vycházela z původní praxe, kdy církevní uspořádání kopírovalo státní administrativní uspořádání. Západ tak pozici Říma chápal určitým výsadním způsobem mimo jiné i proto, že to byla jediná západní církevní obec apoštolského původu. Východ jich měl nepoměrně více – Jeruzalém, Antiochii, Thessaloniki (Soluň), Filipy, Efes, Korint, Athény, Smyrnu –, takže se tento fakt příliš nezdůrazňoval, ačkoliv je samozřejmé, že tyto nejstarší obce byly jistou autoritou pro své okolí již tím, že vlastnily a šířily sbírky novozákonních spisů. Není samozřejmě třeba to popírat, ani není nic nepochopitelného, že si Cyril s Metodějem Říma a jeho starobylé tradice vážili a cestovali-li nedaleko Říma a dostalo se jim pozvání, že ho navštívili. Na druhé straně je nesmyslné z toho vyvozovat, že věrozvěsti uznávali římský primát.

 

Koblina a rokovina

Není bez zajímavosti se zmínit o tzv. "koblině a rokovině". Wikipedia o ní píše: "Koblina neboli rokovina byla feudální povinnost přifařených a přiškolených osadníků řeckokatolické církve v Podkarpatské Rusi a na Slovensku odvádět farářům, kantorům a učitelům určitou dávku z vlastní roční sklizně. Koblina zpravidla spočívala v naturáliích, rokovina v úkonech (robotě). Udržela se až do první poloviny 20. století, kdy byla československým státem zrušena."

S řeckokatolockou církví tedy byla spojena tato feudální povinnost a její neplnění se tvrdě trestalo podle svědectví třeba i fyzicky. Chudí věřící tak často nebyli schopni tyto povinnosti plnit a dostávali se do stále větších problémů. Řešením pro ně bylo, že odešli do pravoslavné církve. Ve dvacátém století se to začalo dít masově. Do jisté míry není s podivem, že pravoslaví na Slovensku mělo vždy výrazné sociální akcenty. Což s sebou neslo i loajalitu ke komunistickému režimu. 

 

Co se stalo v roce 1950?

V roce 1950 došlo ke "zrušení unie s Římem" – zákazu působení a činnosti řeckokatolické církve v Československu, kterému předcházely podobné akce v okolních zemích. Stalin a obecně komunisté měli hrůzu ze struktur, které nebyli schopni plně kontrolovat a ovládat, což samozřejmě katolíci bez ohledu na to, jestli byzantského nebo latinského obřadu, byli, neboť ve spoustě otázek má poslední slovo římská kurie.

Zrušení "unie" s Římem – řeckokatolické, správněji katolické církve byzantského obřadu, prováděli v Československu komunisté, za intenzivní pomoci státní bezpečnosti, společně s některými duchovními a členy pravoslavné i katolické církve byzantského obřadu v součinnosti a za řízení státních a bezpečnostních orgánů ze SSSR. Bylo to porušení lidských práv a politický akt, který měl sloužit mimo jiné též jako počátek likvidace církví v Československu. Zrušení unie a převedení statisíců věřících jiných zvyků a víry do pravoslavné církve přineslo velké problémy a kompromitovalo přirozené návratové hnutí k pravoslaví. Po roce 1968 se velká část uniatů, v souvislosti s povolením řeckokatolické církve do unie vrátila, po roce 1990, kdy nastala náboženská svoboda již to bylo jen malé procento, ale pravoslavné církvi na Slovensku byla odebrána většina chrámů bez ohledu na to, že se někde většina věřících v příslušné obci hlásila k pravoslaví.

Unie tu tak je jako připomínka nepřípustného násilí a proselytismu páchaného na pravoslavných, ale také jako připomínka nepřípustného násilí páchaného v 50. letech minulého století komunistickým režimem na řeckokatolících.

Na druhé straně nesmí být opomenuto pronásledování pravoslavných ještě v době maďarské nadvlády, šikana pravoslavných řeckokatolíky a vysoké tresty třeba jen za pravoslavné modlitební knížky. Marmarošský proces je toho jen nejznámějším příkladem.

 Podle nových rozborů rozhodně není vyloučena promyšlená akce uniatů, kteří měli obavu z návratového hnutí k pravoslaví, jež od začátku 20. století sílilo. Návratové hnutí hrozilo destrukcí a zánikem unie. Uniaté si uvědomovali, že pronásledování a zákazy mohou vést k obrodě a záchraně unie, což se nakonec stalo. Na Slovensku po oddělení Podkarpatské rusi bylo v té době jen několik tisíc pravoslavných proti statisícům uniatů. Je tedy jasné a také doložitelné, že na likvidaci řeckokatolické církve se podíleli sami řeckokatolíci. 

 

 

 Současné vztahy mezi uniaty (řeckokatolíky) a pravoslavnými v ČR

 

Na území Čech, Moravy a Slezska zvláštní napětí nebylo, neboť uniaté zde byli marginální skupinou. Po větším přílivu pracovníků z východního Slovenska a hlavně z Ukrajiny se vztahy přiostřily v protikladu proti Slovensku, kde se po vybudování stovek nových pravoslavných chrámů situace zklidnila.

 Jako i v minulosti, stejně i dnes je totiž působení řeckokatolíků postaveno na lži a snaze oklamat pravoslavné věřící. Kdyby se starali o své věřící, pravděpodobně by byla koexistence bez větších problémů a lze předpokládat, že by se pravoslavní a uniaté mohli sejít na některých tématech. Ve skutečnosti ale uniaté využívají své obřadové podobnosti s pravoslavím a také zázemí římskokatolické církve, aby oklamali pravoslavné věřící a snaží se je systematicky a promyšleně dostat na své bohoslužby, přičemž s klidem pronášejí při přenesení svatých darů (při Velkém vchodu) „na vás i všechny pravoslavné křesťany ať rozpomene se Hospodin Bůh v království svém...“.

 

Kontakt

Pravoslaví Mělník milko@volny.cz