15. ledna 2012 zemřel jeden z největších patrologů Stylianos Georgiu Papadopulos. Čeští a slovenští čtenáři měli možnost se s touto osobností seznámit na stránkách Parrésie v portrétu napsaném prof. Zozuľakem (Parrésia 1/2007, s. 277–280), a mohli se s ním setkat i osobně na přednášce Theologie a jazyk, která se konala na Husitské teologické fakultě UK 9. 10. 2008.
Stylianos G. Papadopulos se narodil 4. 5. 1933 v Kontostaulo nedaleko Korintu, do jeho základního a středního studia zasáhla válka, ale v roce 1951 začal studovat na Athénské theologické fakultě. Po ukončení studia následovaly studijní pobyty ve Francii a v Německu, kde studoval patrologii, byzantskou theologii a literaturu a nakonec mu tam bylo nabídnuto místo vědeckého pracovníka. Stylianos Papadopulos se nicméně rozhodl pro návrat do vlasti. V roce 1967 obhájil na Athénské universitě dizertační práci (Ἑλληνικαὶ μεταφράσεις θωμιστικῶν ἔργων – Φιλοθωμισταὶ καὶ ἀντιθωμισταὶ ἐν Βυζαντιῳ [Řecké překlady tomistických děl – tomisté a antitomisté v Byzanci]) a v roce 1970 se habilitoval. Od roku 1964 do roku 1972 se věnoval na theologické fakultě vědecké práci. Po získání profesury roku 1972 začala jeho přednášková činnost v oboru patrologie a patristické theologie, která pokračovala do jeho odchodu do důchodu v roce 1990, a i poté jako emeritní profesor pokračoval v přednáškách, především pro studenty postgraduálního studia.
První publikovanou monografií Styliana Papadopula je práce Συνάντησις Ὀρθοδόξου καὶ Σχολαστικῆς θεολογίας ἐν τῷ προσώπῳ Καλλίστου Ἀγγελικούδη καὶ Θωμᾶ Ἀκινάτου (Thessaloniki 1970 [Vztah pravoslavné theologie a latinské scholastiky v osobě Kallista Angelikuda a Tomáše Akvinského]). Poté následovala řada studií a monografií především věnovaných Otcům prvních 4 století. V roce 1977 vyšel v Athénách první svazek Patrologie (Πατρολογία Α´), který obsahuje metodologicko-historický úvod a věnuje se 2. a 3. století. V našem prostředí překvapí Papadopulův chladný vztah k apologetům, jež považuje za slepou cestu a vzdálení se autentickému křesťanství, které pro něj reprezentují např. Ignác Antiochijský, nebo Irenej. Zde lze nepochybně předpokládat ovlivnění J. Romanidisem a názorem, že Písmo, tradice i svatí svědčí o zkušenosti spásy. Z tohoto hlediska práce mnohých apologetů vybočují.
Druhý svazek vyšel až v roce 1990 (Πατρολογία Β´) a ohromí svým rozsahem přesahujícím 750 stran a také tím, že je věnován pouze 4. století. Tento svazek lze považovat za vrchol Papadopulova díla a za vrcholné dílo patrologie vůbec. Do vydání tohoto svazku publikoval Stylianos Papadopulos řadu monografií k jednotlivým Otcům a k jednotlivým otázkám 4. století. Oprošťuje se tak na základě podrobné a hluboké znalosti jednotlivých autorů od scholastické a schématické metody při zpracování jejich myšlení, kde jsou tradičně jakoby následovány jednotlivé dogmatické traktáty (triadologie, christologie, soteriologie, eklesiologie apod.) a vykládá myšlení patristických autorů podle jejich vlastních klíčových témat. Jeho Patrologie prostě není příručkou-kompilací, nebo telefonním seznamem, ale hlubokým vhledem do jednotlivých Otců církve obsahově i formálně. Do svazku jsou začleněny i kapitoly, které se zabývají místními i všeobecnými sněmy a v Řecku poměrně neobvykle se zabývá i západními autory.
Třetí a bohužel poslední díl Patrologie (Πατρολογία Γ´) vyšel v roce 2010, má přes 900 stran a věnuje se pouze 5. století. Během dvaceti let mezi druhým a třetím dílem opět publikoval řadu monografií, jednak zřejmě vydával materiál, který shromáždil při práci na 2. dílu, ale brzy začal Stylianos Papadopulos publikovat i monografie věnované autorům 5. století, z nichž jmenujme dvoudílnou monografii o sv. Janu Zlatoústém (Ἰοάννης Χρυσόστομος, Βίος-ἔργα a Ἰοάννης Χρυσόστομος. Ἡ θεολογία του καὶ ἡ προσφορά του, obojí Athény 1999) a monografii o sv. Cyrilovi Alexandrijském (Ἅγιος Κύριλλος Αλεξανδρείας. Βίος, θεολογία, χριστολόγια, ἑρμηνευτική, Athény 2004). Tyto monografie předznamenávají a mapují prostor pro 3. díl, o kterém platí totéž, co pro druhý. S tím, že se zde nesetkáme s obvyklým přístupem západních patrologických příruček, kde jádro celé knihy (většinou ovšem o všech 8 stoletích) tvoří kapitola věnovaná Augustinovi a ostatní autoři jsou tam jako komparzisté. Obšírná zpracování Papadopulos pochopitelně věnuje Janu Zlatoústému a Cyrilovi Alexandrijskému, rozsáhlého zpracování se také dostalo Theodorovi z Mopsuestie, stejně jako kapitolám věnovaným 3. a 4. všeobecnému sněmu. I třetí díl, překračuje řeckou sebestřednost a Augustinovi věnuje téměř 60 stran (s. 304-361), přičemž zvláštní kapitola zpracovává i negativní vztah pravoslavných theologů k Augustinovi.
Dílo Styliana Papadopula nemá srovnání ani kvalitou, ani rozsahem. Řečtina se může pochlubit ještě druhou moderní rozsáhlou patrologickou příručkou, jíž je pětidílná῾Ελληνικὴ πατρολογία (I.-V. Thessaloniki 1976-1992) autora Panagiotise Christose. Tato příručka poměrně klasicky referuje o jednotlivých autorech, shrnuje novodobé diskuse a je jistě zdrojem mnoha informací. Nemůže se však Papadopulově Patrologii hloubkou v žádném případě rovnat, byť i ona překračuje běžné západní příručky, a je lepší než stále vydávaný Quasten, minimálně protože je modernější, rozsáhlejší a pokrývá celé patristické období.
Papadopulova díla uchvátí stylem, znalostí Otců, učitelů církve a každá schématičnost je jim cizí. Literární životopisy Řehoře Nazianzského (Ὁ πληγωμένος ἀετός: Γρηγόριος ὁ Θεολόγος ἀφηγηματικὴ βιογραφία μὲ θεμελίωση ἐπιστημονική, Athény 1992) a Basila Velikého (Ἡ ζωή ἑνός μεγάλου: Βασίλειος Καισαρείας; ἀφηγηματικὴ βιογραφία μὲ θεμελίωση ἐπιστημονική, Athény 1979) chytí a nepustí.
Na počátku své vědecké práce působil Stylianos Papadopulos na Athosu, kde studoval díla duchovních autorů a toto ovlivnění je v jeho díle je zásadní. Patrologie pro Styliana Papadopula nikdy nebyla souhrnem dat, přehledem křesťanské literatury, nebo literární, filosofickou, či historickou disciplínou. Stylianos Papadopulos se díval a učil se dívat na svou disciplínu jako na studium přibližování se a také vzdalování Boží pravdě, kterou uchopují a formulují různí autoři na základě hloubky své duchovní zkušenosti a také samozřejmě na základě svých dispozic. Stylianos Papadopulos připravil také k vydání různá patristická a byzantská díla, ale byl především hlubokým znalcem theologie a duchovnosti Otců a učitelů církve.
Ačkoliv datem jeho úmrtí podle těla je 15. 1. 2012, datem jeho smrti pro svět je 14. leden, kdy přijal andělský obraz a stal se mnichem se jménem Gerasimos. Proto byl jako mnich pohřben. Obřady se konaly ještě v den úmrtí v universitním chrámu Kapnikarea nedaleko náměstí Syntagma a pohřben byl následujícího dne na Athosu v klášteře Docheiareiu, kde jsou mnichy jeho syn a synovec. Životy a díla svatých Otců pro něj viditelně nebyla prázdná slova.
Tak jako je sv. Gerasim patronem učitelů, tento zesnulý mnich je učitelem všech patrologů. Děkujeme Hospodinu za to, že mu požehnal, aby byl opěvovatelem svatých Otců, a děkujeme že otevíral oči pro Boží pravdu a krásu vyjádřenou v dílech svatých Otců.
Připravujeme český překlad Papadopulovy práce Θεολογία και Γλώσσα - Theologie a jazyk.