Polská a Gruzínská církev má také svého novomučedníka, od jehož smrti letos uplynulo 75 let, proto je zde jeho krátký životopis. Jeho jméno je Řehoř, světským jménem Grigol Peradze, gruz. გრიგოლ ფერაძე, csl. Prepodobnomučenik Grigorij Peradze; (* 1. září / 13. září 1899 v Bakurciche, + 6. prosince 1942 v Auschwitz-Birkenau)
Narodil se v rodině pravoslavného kněze Romanoze (Romana) Peradze a Marie Samaladašvili. Po smrti svého otce v roce 1905 se s matkou a sourozenci přestěhovali do Tbilisi a část péče o výchovu dětí převzal strýček – bratr otce, také pravoslavný kněz.
V roce 1913, po ukončení duchovního učiliště pokračoval Grigol studiem na semináři, kde se seznámil s vynikajícím filologem a rektorem semináře K. Kekelidze, který měl veliký vliv na formování jeho vědeckého směřování. Grigol byl pověřen sbírkou finančních prostředků na stavbu chrámu sv. Abo Tbiliského, patrona města. V roce 1918 absolvoval seminář a pokračoval na státním stipendiu (byl vynikajícím žákem semináře) na filosofické fakultě Tbiliské státní university. Zároveň začal pracovat jako učitel v nedalekém městě. V roce 1919 byl povolán do armády a spolu se svými bratry Archilem (zemřel během stalinistického útlaku 22. listopadu 1937) a Vasilii bojoval proti bolševikům. 25. února roku 1921 vstoupily bolševické jednotky do Tbilisi a prof. Kekelidze pomohl Grigolovi uniknout převlečenému za venkovského učitele do obce Manavi (Kachetie).
Na podzim roku 1921 přijala Gruzínská pravoslavná církev na místním sněmu rozhodnutí vyslat Grigola do zahraničí. Plánovala poslat do bezpečí a za vzděláním více mladých duchovních. S podporou duchovenstva a vědeckých kolegů, odjel Grigol do Německa na theologická studia. Pod péčí. I. Lepsiuse, theologa, zakladatele Orientální misijní společnosti (Orientalmission), se usadil v Berlíně, za 5 měsíců se naučil německy tak, že v květnu 1922 mohl úspěšně složit zkoušky na theologickou fakultu Berlínské university. Vedle theologických oborů studoval Grigol východní (hebrejský, syrský, arabský, koptský, arménský, starý řecký) a západní (anglický, francouzský, latinský) jazyky. Uměl 27 jazyků. 29. dubna roku 1925 absolvoval magisterský studijní program v theologii a pokračoval ve studiu filosofické fakulty Bonnské university pod vedením orientalisty prof. H. Gussena. Tehdy přeložil do němčiny Život Georgia Svatohorce, napsal předmluvu a poznámky k textu. V krátké době připravil a obhájil 26. února 1926 disertaci „Dějiny gruzínského mnišství od počátků do roku 1064. K otázce dějin východního mnišství“, která získala uznání vědecké veřejnosti. 17. prosince 1927 získal titul doktora filosofických věd. V letech 1926-1927 v Bruselu zdokonalil své znalosti orientálních jazyků pod vedením orientalisty Paula Peeterse a navštěvoval přednášky na katolické universitě v Leuvenu. Od roku 1927 studoval v Anglii gruzínské rukopisy ve fondech Britského muzea a Oxfordské universitní knihovny. V červenci téhož roku byl jmenován soukromým docentem na Bonnské universitě, kde vyučoval gruzínský a arménský jazyk. Z této doby pocházejí jeho první vědecké práce.
Grigol se pravidelně účastnil mezinárodních konferencí a sympozií. V roce 1928 poté, co přednesl příspěvek věnovaný gruzínské filologii na zasedání orientalistů v Bonnu, přijala vědecká obec usnesení o významu gruzínského literárního dědictví pro světovou kulturu a potřebě učit gruzínskou literaturu na universitách v Německu.
V roce 1930, po mezinárodní konferenci ve Vídni, Grigol čas studoval gruzínské rukopisy v Grazu. Ve stejném roce vydal např. práce: „Die Probleme der georgischen Evangelienübersetzung“ (Problémy gruzínského překladu evangelia); „Der Heilige Georg im Leben und in der Frommigkeit des georgischen Volkes: ein religionsgeschichtlicher“ (Sv. Jiří v životě a víře gruzínského lidu), „Das Mönchtum in der Kirche orientalischen“ (Mnišství ve východní církvi); „Das Mönchtum in der georgischen Kirche“ (Mnišství v gruzínské církvi).
Grigol uskutečnil několik neúspěšných pokusů o návrat do vlasti. V roce 1921, poté, co mu na sovětském konzulátu odebrali pas, Grigol užíva uprchlické dokumenty obstarané Lepsiusem. V roce 1926 se znovu pokusil uspět na sovětskému konzulátu s žádostí o povolení návratu do Gruzie, ale byl odmítnut. V roce 1929 v Paříži pak byla jeho péčí založená farnost zasvěcená sv. Nino, která se stala centrem gruzínské emigrace. V roce 1930 neúspěšně intervenoval ve prospěch Grigola N. J. Marr (slavný sovětský/gruzínský lingvista), který mu nabídl místo svého asistenta na Leningradské universitě.
Farnost sv. Nino byla bez stálého duchovního, ale Grigol se s ohledem na své zaneprázdnění odmítal nechat vysvětit. Během vánočních svátků v roce 1930 však Grigol vážně onemocněl a během nemoci učinil slib, že pokud se uzdraví, přijme mnišství. 18. dubna 1931 byl v řecké katedrále sv. Sofie v Londýně postřižen na mnicha, 19. dubna vysvěcen na diakona a 25. května v řeckém chrámu Saint Stephen v Paříži vysvěcen na kněze a jmenován představeným gruzínského chrámu sv. Nino, kde 31. května sloužil první liturgii. 5. ledna byl 1934 v londýnské katedrále sv. Sofie povýšen do hodnosti archimandrity. Sloužil v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu.
V roce 1931 Grigol založil v Paříži gruzínský vědecký časopis „Džvari Vazisa“ (kříž z révy), kde publikoval své články. Roku 1933 se stal profesorem patrologie fakulty pravoslavné theologie Varšavské university.
Grigol cestoval hodně po Evropě a po východě, přednášel o gruzínské kultuře a vyučoval o gruzínských starověkých dějinách. V listopadu. V roce 1932 měl přednášku „Duchovní a hmotná kultura Gruzie“ pro studenty na Jagellonské universitě (Krakow), studoval starogruzínské rukopisy z kolekce Czartoryských. Následující rok přednášel v Sorboně a v Dublinu. V roce 1935 navštívil Rumunsko a Bulharsko. Nejcennějšími nálezy Grigola na Athosu byly typikon Petricoského (dnes Bačkovského) kláštera (11. st.), založeného sv. Řehořem Pakurianem v Bulharsku, stejně jako řecká redakce životopisů litevských mučedníků Antonia, Jana a Eustathia. Během cest na Athos a do Svaté země objevil palimpsesty gruzínských rukopisů z 6.-7. století.
V roce 1933 metropolita varšavský a celého Polska Dionysij (Waledyński), se kterým se Grigol seznámil v roce 1927 na konferenci v Lausanne, nabídl Grigolovi výuku patrologie na oddělení pravoslavné theologie Varšavské university, funkci prorektora Varšavské university a zároveň mu zaručil nezávislost na jurisdikci Polské autokefální pravoslavné církve. Po přijetí návrhu Grigol 7. prosince téhož roku přednesl první přednášku „Patrologie, její cíle a metody v pravoslavné theologii.“ Ve Varšavě sloužil Grigol ve spodním chrámu sv. Máří Magdalény. Souběžně do počátku druhé světové války Grigol pokračoval v duchovní péči o pastvu chrámu sv. Nino v Paříži. Jeho přednášky byly velmi populární a on se s láskou věnoval studentům, z nichž ty nejbídnější materiálně podporoval.
Během tohoto období vydal značné množství překladů (mj. List apocryficzny Dionizego Areopagity do biskupa efeskiego Tymoteusza o męczenskiej smierci apostołow Piotra i Pawla: Epistola beati Dionisii Areopagitae ad Timotheum de morte Apostolorum Petri et Pauli; Nieznana Ewangelja apokryficzna pochodząca z kół monofizyckich; Dokumenty dotyczace zagadnień odnależienia i tekstu Kodeksu Synajskiego). Grigol je autorem více než 70 vědeckých prací, které publikoval gruzínsky, francouzsky, anglicky, německy a polsky. Metropolita Dionysij jako vedoucí oddělení pravoslavné theologie Varšavské University dvakrát předložil návrh na udělení titulu mimořádného profesora pro Grigola, ale bez úspěchu, pravděpodobně za tím stála nechuť polské státní moci k pravoslaví. Grigol se stal blízkým poradcem a asistentem metropolity Dionysia, který ho chtěl vysvětit na biskupa.
Po vypuknutí druhé světové války, nechtěl Grigol opustit Polsko. Odmítl opustit Varšavu 8. září. 1939, když z města, obklíčeného Němci, utíkali cizinci, stejně jako v říjnu téhož roku neodcestoval na kongres byzantských studií v Alžírsku. Varšavská universita byla uzavřena, a Grigolovi nabídli přednášky v Berlíně, ale on odmítl. Za okupace studoval gruzínské rukopisy, které měl uloženy doma, pracoval jako překladatel na varšavské pravoslavné metropolii a vozil léky metropolitovi Dionysijovi, internovanému nacisty. Pomáhal Židům, schovával je ve svém bytě, vedl antifašistickou agitaci mezi tzv. kavkazskými oddíly, které vytvořil Wehrmacht ze sovětských válečných zajatců, jakož i mezi Gruzínci mobilizovanými do nacistické armády. V lednu. 1941 vedení Kavkazského výboru podalo udání, že byl před válkou agentem polské rozvědky. Nicméně Němci, protože měli přístup k polským archívům, se přesvědčili o nepravdivosti obvinění a Grigol byl propuštěn. V květnu 1942 byly do Grigolova bytu podstrčeny fotografie tajných dokumentů a bylo na něho podáno další udání, nyní ze špionáže pro britskou tajnou službu. Po prohlídce jeho bytu zmizely staré gruzínské rukopisy a církevní nádoby. Grigol byl uvězněn ve Varšavské věznici Pawiak a podroben mučení. Později zde působil jako tlumočník. 20. června 1942 napsal dopis diakonovi Georgiovi Berkman-Kareninovi, který se stal ve skutečnosti jeho závětí: veškerý svůj majetek prosil předat polské pravoslavné církvi. V listopadu téhož roku byl Grigol převezen do koncentračního tábora Osvětim.
Dále existují 3 verze jeho smrti. Podle první byl zabit v plynové komoře, kam se dobrovolně vydal na místo židovského spoluvězně s mnohočetnou rodinou. Podle druhé, když byli kvůli zabití německého důstojníka (nebo kvůli krádeži chleba) vězni vyhnáni z baráků a museli nazí stát na mrazu, dokud se nepřizná viník, z řady vystoupil Grigol. Němci ho chtěli nechat roztrhat psy, ale ti se ho nedotkli, poté Grigola polili benzínem a zapálili ho. Třetí verzi považují badatelé za méně pravděpodobnou a to, že měl zemřít v koncentračním táboře Mathaussen.
11. prosince 1942 dostal diakon Georgij telegram od velitele Osvětimi se zprávou o smrti Grigola. V reakci na dopis s žádostí o poskytnutí data a okolnosti jeho smrti a prosbu o předání urny, dostal metropolita odpověď, že byl Grigol zabit 6. prosince 1942 v 16.45 v Osvětimi v ulici Koszarova. Ostatky mučedníka nebyly nikdy nalezeny.
19. září 1995 byl sv. novomučedník Řehoř (Grigol) Peradze Gruzínskou pravoslavnou církví připočten ke svatým a velmi ctěn je samozřejmě i v Polsku.
Tropar, hl. 4.
Dobrý boj, jsi vytrpěl mučeníku Kristův, Řehoři a nehodné pronásledovatele jsi obžaloval, sebe jako oběť Bohu jsi přinesl, a dostal jsi korunu vítězství a proto tě, Řehoři, prosíme, modli se ke Kristu Bohu, aby spasil naše duše.
Kondak, hl 4.
Seješ v slzách, sklízíš v radosti, Krista jsi přijal a svými modlitbami všem dáváš odpuštění hříchů, Řehoři svatý.
Na základě polských a ruských zdrojů sestavil o. Pavel Milko